První závod.

Ahoj sportovče, tenhle měsíc se dost věnujeme závodům a všemu okolo. Možná už jsme Tě trochu nalákali? Něco v tobě hlodá a říká Ti, že chceš zažít závodní atmosféru a zvažuješ, jestli se máš nebo nemáš přihlásit na úplně první závod? Ještě ses ale nerozhodl/a, nemáš koupenou registraci, protože máš strach, že to nezvládneš nebo si říkáš, jestli máš zapotřebí „vyhazovat“ peníze za startovné. Takové myšlenky jsou úplně normální a pere se s nimi většina lidí, kteří uvažují nad prvním startem.

Přečti si následující řádky. Najdeš na nich příběh z prvního závodu jednoho běžce :).

Běhám už dlouho, protože mě to od malička jednoduše baví. Nehlídám čas, neprodlužuju vzdálenosti, jen běhám. Většinou kolem pěti kilometrů. Najednou přijde kamarád, který běh vyloženě nesnáší, že chce začít běhat, ale potřebuje motivaci, takže se přihlásíme na závod. Domluvíme se nakonec čtyři (ani jeden z nás ještě žádný závod nikdy neběžel) a shodneme se, že chceme zkusit něco v přírodě. Prý to musí být ale i výzva. A tak v červenci vyrážíme na Lipno na 10km závod s pozitivním převýšením přes 500 m. Budeme vybíhat sjezdovky, stezku v korunách stromů a vlastně po rovině nebude skoro nic. Tak jo :). S partou kamarádů si z toho děláme celovíkendový výlet a bude to prima.

Před závodem jsme nervózní jak sáňky v létě. Dojdeme na start, kde už se shromažďují běžci jak na naší trasu, tak na půlmaraton. Není nás tam zas tak moc, ale hlavně všichni vypadají hrozně profesionálně. A my nemáme ani pořádné běžecké oblečení :D. No cíl je jasný, doběhnout to (10 km jsme zatím všichni zdolali asi tak 3x v tréninku) :D. Stoupám si do zadní části startovního pole a už se ozývá výstřel a běžíme. Hned do kopce. Nechci to hned přepálit, běžím tedy lehce a po chvilce předbíhám první spoluběžce. Cítím se dobře. Ale hned se mi přitížilo, už na začátku první sjezdovka :D. Kousek běžím, a pak přecházím do rychlé chůze, aby byly nahoře síly pokračovat. Povídám si s paní vedle mě a stoupáme. Trasa nás stáčí do lesa, kde mi v bahně málem zůstává bota. Držím se ve skupince asi tří běžců a už nás čeká občerstvovačka. Napiju se a „prosím, kam můžu ten kelímek dát?“ „Klidně ho hoďte na zem, to je jedno“ smějou se pořadatelé. No jo, začátečník :D.

Nějaké kopce nahoru a dolů a je tu další sjezdovka, nad ní už je stezka do korun stromů, a pak už to bude dost z kopce. Prima. Stoupám, ale už dlouho za sebou nikoho nevidím, a vlastně už skoro ani před sebou. No, tak ještě se ztratit, to by mi chybělo. Ale dobrý, dobíhám ke stezce, na jejíž vrch mě čeká točité schodiště. Hlásí moje jméno a číslo. Jsem jako opravdový závodník :). Na stezce jsou normálně turisti a povzbuzují co můžou. To je super! Posledních pár kopečků a už mě čeká jen 3km seběh dolů. Celkem dlouhý teda. Co mi to radili? Dlouhej krok a nebát se. Tak jdu na to. V lese na kamenech se teda trochu bojím :D. Ale na louce už to pouštím a za chvíli vbíhám k Lipnu, kde je už cílová rovinka. Čekají tady kamarádi. Fandí, a jeden, který už doběhl na mě křičí, ať makám. Ale já už nemůžu sprintovat! „Ale můžeš, poběž!“ Běží vedle trati se mnou a hecuje mě. Tak jsem tady v cíli! Popadám dech, třesou se mi nohy, spadnu teď nebo za chvíli? Ne, dobrý to je. Vlastně úplně skvělý! Na krk mi někdo pověsil medaili a už mě objímají ostatní a dostávám pití a ovoce. Endorfiny ze mě jen prýští, je to bomba! Tohle chci zažít znovu :D.

A Ty?

V běžeckých teniskách píše Johana