Gruzie očima cyklistických dobrodruhů v latexových kraťáskách

Vojta: “Zdar Ondro, copak se děje?”
Ondra: “No volám s takovou docela zajímavou nabídkou! Sedím, projíždím letenky a vidím tady něco do Kutaisi v Gruzii na začátku května za pár peněz. Nepojedeme to tam prozkoumat na kolech?”

Vojta: “Ty vole, to je super, nebude tam ještě sníh?”

Ondra: “V květnu? Nesmysl, vždyť je to u Turecka…”

Vojta: “Okey, řeknu ještě Háčkovi, ten pojede taky. Tak to kupuj a já si jdu sehnat pořádný kolo!”

 

Ta pravá dobrodružství většinou přicházejí z čista jasna. Nápad na bikepacking v Gruzii byl právě jeden z nich. Shoda náhod, sejde se pár dobrých věcí a čeká tě 10 dní v Gruzii. S brašnami, na kole a v partě kámošů.

O Gruzii se dnes hodně mluví. Je to oblíbená země pro batůžkáře, turisty a v zimě Mekka skialpinismu a freeridingu. O bikepackingu v této Kavkazské zemi se toho ale moc nedočteš. Pár bláznů tento nápad už mělo, většinou ale na horských kolech severní trasou přes vyhlášená místa Mestia a Svaneti.

Letenky jsme měli, vysněná parta v sestavě 4 kluků a 2 odvážných holek byla na světě a nastal čas se na cestu trochu připravit.

V první řadě bylo nutné si uvědomit, kam vůbec jedeme. Gruzie je hodně různorodá.  Kulturně, klimaticky i infrastrukturou silnic a cest. Moc dobře jsme věděli, že navzdory mizerné zimě s pramálem sněhu ve střední Evropě byla v Gruzii nadílka trochu odlišná. Skoro rekordní množství sněhu, které na horách spadlo v průběhu února a března nám jasně určilo, že na sever, na Kavkaz, se vydávat nebudeme. Později jsme si oddechli, že jsme udělali toto správné rozhodnutí.

Trasu jsme tedy naplánovali jižně od Kutaisi. Malý Kavkaz se nám zdál dostatečnou útěchou za nepřístupný Kavkaz velký a už podle fotek a obrázků z náhorní plošiny Jižní Gruzie jsme byli přesvědčení, že jedeme na nejlepší místo pro gravel kola na světě.

Čekalo nás celkem 8 dnů v sedle. Předpokládali jsme okolo 100 km denně a tušili, že po rovince asi moc jezdit nebudeme. Podle toho jsme také plánovali první hrubou variantu trasy. Určili si několik míst, na která se chceme v průběhu týdne podívat a spojili je tou nejvíc možnou sexy cestou pro gravel. Celkově to hodilo okolo 700 km a nastoupaných 12 km. Mapy.cz opět posloužily jako ověřený pomocník při plánovaní trasy. Zvyklí z českých poměrů, táhali jsme trasu po cestách v mapě čárkovaných, plných i po silnicích, kde jsme tušili asfalt (cesty, které měli nějaké číselné označení). Zatím to vypadá snadně! Gruzínská realita nás však krutě vyvedla z omylu!

Představa cestování s vlastním kolem z křehkého karbonu letadlem je noční můrou snad každého majitele milovaného bicyklu. Nicméně jiná varianta nebyla, a tak se poctivě balíme do kartonových cyklo krabic. Sundat kola, pedály, otočit řidítka a vše obalit molitanem. Do krabice přihodit nějaké to nářadí a k tomu kompletní vybavení. Brašny na kola, oblečení, věci na spaní pod širákem a polní kuchyň. Solidní nálož pro nízkonákladové aerolinie. Komplikace nám přidělává logistika cestování na letiště. Letenky máme z polských Katovic, co jsme však tak trochu přehlédli byla destinace návratu, polský Krakov.

Města vzdálená 100 km od sebe jsme však bravurně zvládli objezdit celkem 3 osobními auty v 6 lidech. Stejně se do auta nevejde více, jak 2 krabice s koly. Je to trochu náročné na čas, ale my nikam nespěcháme.

Noční přesun z Čech na letiště zvládáme. Stojíme ve frontě a čekáme na odbavení 23kg těžkých krabic. Stalo se, čeho jsme se obávali. Milá (čti ultra protivná) polská delegátka nás podezřívá ze sabotáže. Vyžaduje kontrolu vypuštěných kol. Nerozumí tomu, že bezdušová kola tak úplně vypustit nechceme. Mám strach, aby nám z toho nevyteklo mlíko. Jaký mlíko? Nejprve po dobrém… nefunguje.

Celé podívané nervózně přihlíží dlouhý had pasažérů, kteří stojí ve frontě za námi. Asi není třeba popisovat jejich tváře ve 4 hodiny ráno. S paní se začínáme lehce dohadovat a celá naše anabáze končí vybalením všech kol z krabic a demonstrativním vyfukováním jednoho po druhém. Barči ventilek je ale zalepený mlíkem a neupouští.

Pod tlakem času a neoblomné polské zřízenkyně jsme nuceni před jejíma očima plášť propíchnout jehlicí, což samozřejmě příliš nefunguje, neboť právě z toho důvodu jezdíme na bezdušových kolech.

Ve stresu dobíháme na náš odletový gate a s úlevou usedáme do našich sedadel. Start našeho zájezdu nešel úplně podle plánů, tak se utvrzujeme v tom, že teď už to bude jenom lepší. 

Nacvaknout a vyrazit vstříc Malý Kavkaz!

Na letišti v Kutaisi nás vyzvedává milý chlapík z Dingo Hostelu. Přivezl ještě kamaráda s minivanem, když jsme říkali, že máme ta kola. No chlapci trochu valili oči, když si představili, jak do dvou osobáků posadí 8 lidí a 6 krabic. V Gruzii si ale umí se vším poradit po svém a tak po 20 minutách bike tetrisu sedíme v autech a jedeme do Hostelu. Ten jsme vybrali protože nám majitel slíbil, že si u něm můžeme za pár peněz nechat naše krabice a poslední noc se u něj opět zabalit.

Určitě důležitá věc, kterou si před každým bikepackingem tohoto charakteru zařiďte dopředu!

Na vybalení věcí, zabalení kol a první setkání s gruzínskou gastronomií v Kutaisi jsme si vyhradili celý den, což byla dobrá volba. Samotné sestavení kol a nastrojení bagáže nám zabralo celé dopoledne. Díky Háčkovi, který měl s sebou snad celou garáž nářadí, se nám podařilo opravit Pavlova řidítka, která se protáčela tak, že by nezvládl ujet ani 100 metrů.

Odpoledne trávíme plánováním trasy a popíjením vínka. Zjišťujeme, že nemáme kartuše k vařičům a pokud si chceme vařit pod širákem, musíme je sehnat. Sedáme s Pavlem na kolo a objíždíme celé město. Posílají nás od krámu ke krámu, od čerta k ďáblu a od cykloshopu k prodejně s palnými zbraněmi. Po 2 hodinách divoké jízdy v extrémním provozu rušné metropole se s prázdnou vracíme na hostel. Je nám tedy jasné, že venku si rozhodně neuvaříme.

Máme veliké dilema, zda má cenu brát stan, spacák a karimatku. Budeme spát venku, když si ani nemáme jak uvařit vodu? Má cenu tahat o brašnu navíc, když nevíme, zda to vůbec použijeme? Najdeme po cestě vždy místo, kde nás nechají přespat?

Nakonec spaní bereme a je to dobré rozhodnutí. Občas je lepší se vyspat ve svém čistém spacáku, než testovat peřiny v opuštěném hotelu.

U večeře diskutujeme s místním, kterému představujeme naše smělé plány a ukazujeme trasu. Ihned zpozorníme, když začne mluvit o velkém množství sněhu, které se na horách stále povaluje. Ano, i na Malém Kavkazu. Voláme do lázeňského hotelu, který se nachází pod horským passem, které jsme chtěli zdolat hned první den. Passem, které mělo být jezdím z nejvýše položených míst našeho putování. Dozvídáme se, že silnice je uzavřená kvůli sněhu, který zde stále leží.

Náš sen o Malém Kavkazu se tak rozplynul hned první večer v Gruzii.

Tyhle věci se bohužel člověk moc nemá jak dozvědět předem. Webkamery v Gruzii moc nejsou a důvěřovat úsudku lidí, kteří znají kolo jenom z filmů a dětských hřišť prostě nechcete.

Sedíme u map a hledáme alternativu. Naštěstí je Gruzie neuvěřitelně rozmanitá a my díky tomu nemáme strach, že bychom se ochudili o epické zážitky. Trasu plánujeme pod úpatím Malého Kavkazu, směrem do lyžařského střediska Bakuriani, kde v roce 2021 zaválela naše snowboardistka Evka Samková Adamczyková. Následně chceme projet náhorní plošinu na hranicích s Tureckem, kde věříme, že sníh už nebude. Poté návrat do vnitrozemí a zpět do Kutaisi. Uvidíme, první dva dny jsou celkem jasné, zbytek necháváme osudu.

Ještě je určitě třeba zmínit předpověď počasí, do které jsme nedočkavě hleděli už 2 týdny před odletem.

V den příjezdu byla prognóza následující:
První den hustý déšť, následně 3 dny slunečno a poté až do konce masivní dešťové srážky s vydatností okolo 10-20 mm/h. Trochu děsivý pohled do druhé poloviny výletu nás ale nechal klidným. Počasí si na cestách prostě nevybíráš, nějak to půjde.

Ráno konečně sedáme na kola. Jedno váží okolo 20 - 23 kg. Čeká nás trasa okolo 80 - 90 km dlouhá s neurčitým cílem. Končit budeme tam, kde seženeme nocleh a něco k snědku.

Vyrážíme za jemného mrholení a po krásném novém asfaltu vyjíždíme ven z města do přilehlých městeček. Pomalu si začínáme zvykat, že každé auto, které nás míjí hlasitě troubí a řidiči mávají jako smyslů zbavení. Jsme pro ně atrakce a tak to zůstává po celou dobu výletu. Pomalu se přibližujeme zvedajícím se úpatím Malého Kavkazu a stáčíme se na východ. Opouštíme frekventované silnice a přichází naše první větší stoupání krásným dlouhým údolím. Jedeme po asfaltu, skoro až rakouské kvality, což nás velmi mile překvapuje.

Okolo oběda nás zastavuje silná průtrž mračen. Kempíme v autobusové zastávce a čekáme, zda se počasí umoudří. Přijíždí starý Mercedes, protože nic jiného ani v Gruzii nejezdí. Vystupuje milý pán, který se přišel podívat na ty zmoklé slepice v legínách. Po chvilce nedorozumívání vytahuje z kufru 3L lahev od Pepsi plnou jeho domácího vína. Na oplátku mu dáváme ochutnat Becherovku. Láhev chceme vrátit, ale on se otáčí na podpadku a s úsměvem mává a odjíždí.

Nebudeme lhát, láhev skoro celá padla ještě v zastávce a co se nevypilo, putovalo do bidonů místo vody. Zatraceně dobrý nápad. Neměli jsme tušení, co na nás čeká v následujících 2 hodinách jízdy. 

Silnice pomalu končí, začíná štěrk, gravel podmínka jak vyšitá. Déšť nepolevil, mohutně prší a ze svahů se valí potůčky vody do řeky, která proráží celým údolím. Ze štěrku se stává hliněná cesta, z hliněné cesty pěšinka a nakonec.. konec.

Těsně před koncem údolí, kde jsme měli začít stoupat do sedla, se ukázalo, že čárkovaná cestička na mapy.cz může v Gruzii znamenat žádnou cestičku. Ať nekřivdíme, cestička vyšlapaná od dobytka tu byla. Zpět už to nešlo, měli jsme za sebou asi 50km. A tak, posílení vínkem v bidonech šlapeme bahnech, chvíli tlačíme, pak klouzáme dolů a modlíme se, kdy tohle skončí. A skončilo.

Díky bohu jsme prorazili gruzínskou džunglí k zapadlému stavení, kde se pásly koně. Odtud už vedla zpevněná cesta až na samotný vrchol hřebene, ze kterého nás čekal sjezd dolů. Projíždíme dalšími vesnicemi a pomalu se začíná přibližovat šero.

Booking ale v našem dojezdu nezná ani jedno ubytování. Nakonec, promočení a docela zničení, končíme na policejní stanici, kde se ptáme po bydlení. Mohutní policisté volají, kde se dá, až nakonec najdou místo, kde nás ubytují. Doprovázení policejní eskortou s Toyotou Hilux projíždíme vesnicí a nakonec přespáváme v opuštěném hotelu, který slouží jako ubytovna pro místní dělníky. Vše sušíme na jedné klimatizační jednotce… paní domací z nás radost nemá, ale platíme turistickou cenu, tak to nějak přežije.

Druhý den hlásí dobré počasí, těšíme se na sucho a teplo. Chceme dojet do lázeňského města Borjomi. Prý tam mají pramenitou vodu, která je nejlepší na kocovinu. Tu z předchozího večera trochu máme. Museli jsme řádně oslavit tak houževnaté výkony naší dívčí sekce!

Skoro celá trasa měla být po silnici 1. třídy, takže jsme se těšili, že to posviští. Do Borjomi pěkných 90 km a 1300 převýšení. Prvních 10 km švýcarská kvalita silnice a pak, z ničeho nic, konec. Hlína, bláto, občas nějaká Liazka a my moc nevíme, co to jako znamená. Kde jsme se to octli? Proč to tu takhle vypadá?

Okolo nás se vine sovětská železnice, po které bychom teda vlakem cestovat nechtěli. Hluboce zařízlé údolí a nad ním ocelové konstrukce z 60 let minulého století. Touto opravdu nevšední scenérií jedeme mírným stoupáním přibližně 25 kilometrů.

A teď jedna důležitá věc. Gruzínští psi. Na fotografiích milá stvoření, v reálu krvelačné bestie, které se vám chtějí minimálně v 5 členné smečce zakousnout do lýtka. Naše skupina se dělí na 2 tábory. Janička, Barča a Ondra se snaží zkrotit každého ušáka, který se nám pověsí za záda. Vojta, Háček a Pavel zaujímají skepticky pragmatický postoj. Přibližující se psisko v nich vyvolává pudové nutkání vycvaknout botu z pedálu a pomalu se začít chystat na nekompromisní kopanec do zuřivě štěkající psí mordy.

Realitu hledejte někde uprostřed. Někteří psi jsou milý a chtějí od vás primárně něco na zub a poškrábat za uchem. Někteří jsou ale opravdové bestie, které si kopanec do čenichu zaslouží.

Krásným příkladem tomu je náš kamarád z druhé dne. Dostal jméno Fox. Nejprve nás pronásledoval a my jsme mu s obavami ujížděli. Nakonec dostal pamlsek a běžel s námi celým údolím skoro 25 kiláků. Z kopce jsme ho naštěstí ztratili, začali jsme si dělat obavy, jestli takovou sportovní nálož rozdýchá.

Sjíždíme k hlučné silnici, také první třídy, kde už ale jezdí jednou auto za druhým. Odpočíváme s řidiči autobusu u stánku s chačapuri a Colou a chystáme se na dojezd do lázní v Borjomi. Přes Borjomi vede jediná silnice, která spojuje Gruzii a Turecko. Přes tuhle silnici se valí veškerý sortiment, který obchoduje Rusko s Tureckem a naopak.V ruce 2023 se jedná o obzvláště frekventovaný tah. Předjíždí nás kamion za kamionem a my o sebe začínáme mít strach. v Borjomi to ale končí, hledáme bydlení a těšíme se na sprchu a kus dobrého jídla.

Třetí den nás čeká vrcholová etapa do sedla Tskhratskaro (2454 m.n.m.). Cesta vede přes lyžařské středisko Bakuriani, čti gruzínský Špindl, a je dlouhá i s cestou zpět do údolí krásných 110 km s převýšením 2000m.

Trochu jsme doufali, že když vyjedeme do sedla, tak třeba uvidíme, že sněhu není tolik, kolik si myslíme, a my budeme moci ztrávit 2 dny bikingu na náhorní plošině, po které jsme pokukovali ještě doma v Čechách. Vyjíždíme a šlapeme do kopce, do kopce a pořád jenom do kopce. V Bakuriani dáváme další chačapuri, zatím nám to ještě docela chutná. Doposud to bylo po asfaltu a jelo se hezky. Dál nás ale čeká šotolinka, která ale stojí za to.

Nad námi zasněžené vrcholky a na severu vysněný pohled. Velký Kavkaz se svými vrcholy. Vidíme Ushbu, Elbrus a další velikány, které Háček s přehledem poznává a vykládá jak učebnice zeměpisu. Šlapeme další dvě hodiny a dostáváme se do výšky 2000 m.n.m. Začíná sníh, což nám bere iluze o pokračování dál. Nevzdáváme to a bojujeme až do samotného sedla. Otevírá se nám úžasný pohled na náhorní plošinu a vrcholky Malé Kavkazu. Vzápětí ale i na hlavně kalašnikovů, které si to k nám ve vysokých vojenských botách pochodují. 

Malá strážní budova, která se nachází v samotném sedle je obsazena vojáky, kteří nekompromisně sbírají naše cestovní doklady a se zlým pohledem na tvářích si nás měří od hlavy k patě. Zakazují nám fotit. Snažíme si ale nezkazit ten skvělý pocit z dobytého sedla a nezapomenutelných scenérií. Po asi 20 minutách voják pasy vrací a vyzývá nás k odchodu. Chvilku se ještě kocháme, ale nechceme už více provokovat. Sedáme na kola a jedeme 60 km z kopce.

Tuto noc chceme přespat venku. Po cestě do lázní jsme si vyhlídli hezké místečko u řeky, kde pozdě večer stavíme stan a uleháme do spacáků.

Vysněné ráno, sluníčko, bublající řeka. My vyspaní do růžova. Konečně trochu toho „dobrodružství“ a spaní venku. Háček úsměv na tváři, že aspoň jednou vytáhl to spaní, když to sebou celou dobu vláčíme. Díky bohu, jinak bychom to měli na talíři ještě dlouho :D.

Jsme ale bez snídaně a tak se přesouváme 10 kiláků po proudu řeky do prvního městečka Khashuri. Ve městě to vře, všude samý stánek, trhy, prostě správný venkovský gruzínský frmol všedního dne. Dáváme kafe, opět chačapuri, protože nic jiného není k dostání a pokračujeme v krasojízdě.

Slunce pálí do obličeje a my míříme na severovýchod směr podhůří Velkého Kavkazu. Samotné vrcholky tohoto pohoří, které jsou propletené hodnotnými výstupy československých horolezců z druhé poloviny mileného století, nás nepřestávají fascinovat. Těšíme se, až se k nim přiblížíme takřka na dosah.

Celý den jedeme pohodlnými cestami a pomalu se začíná měnit krajinný ráz. Dostáváme se do pásma, kde jak říkají místní, co zasadíš, to vyroste. Víno, zelenina, ovoce, obilí, prostě všechno, na co si český zemědělec potají myslí doma na zápraží. Právě kvůli této úrodné půdě je území Gruzie již po tisíciletí místem přetahování arabského, ruského, ale i západního světa. Bohatství přírody je zde opravdu nekonečné. Do naší trasy si chceme přidat jednu „černou perlu“ této země. Důlní město Chiatura. Jedno z nejvýznamnějších nalezišť manganu na světě. Čekali jsme hodně, ale realita tohoto místa překonala všechny naše představy o autentické postsovětské architektuře.

Pomalu se blížíme k samotnému městu a ačkoliv to máme ještě 20 km, něco začíná být hodně jinak, než bylo doposud. Brownfieldové stavby všude kam se podíváš, zpustošená krajina, vraky těžké techniky a všudypřítomný pohled ušpiněných dělníků podél cesty. Údolí, které ve svém srdci ukrývá město Chiatura nejvíce připomíná Labské údolí táhnoucí se na hranicích Čech a Německa. Vysoké černé skály na obou stranách, ale co je jinak? Mohutné sovětské paneláky, tyčící se nad údolím. Pospojované desítkou přepravních a těžebních lanovek. Valíme oči, tohle nikdo z nás v životě neviděl. Ocitáme se v dobovém filmu, kde vládne srp, kladivo a dělnický lid.

Aby toho nebylo málo, v jednom z těchto paneláků máme na noc rezervovaný byt. Byt, kde se vybavením zastavil čas před 50 lety. Všude jezdí žigulíky a po ulici se potulují zvláštní lidé. Večerní zábava se neobejde bez několika litrů piva, která pijeme v lanovkách, které nás vozí na různé strany údolí, na vyhlídky a k opuštěným objektům.

Město již ztratilo na své slávě, obyvatelé se stěhují do velkých měst a zůstávají pouze usedlíci a dělníci. Mangan se zde ale stále divoce těží, dnes již ale moderními metodami a hluboko pod zemí. Jeden paradoxní fakt o těchto dolech nám sdělil kdosi v Kutaisi. Mangan je látka, která se používá v ocelářském průmyslu při výrobě oceli. Místní doly vlastní ukrajinští oligarchové, kteří svůj mangan prodávají pouze a jenom do Ruska. V Rusku jej používají převážně ve zbrojařském průmyslu. Může to být místní báchorka. My ale máme zkušenost, že v Gruzii je možné opravdu všechno a občas se zde dějí věci, kterým my děti z dnes již západu, prostě nerozumíme.

Ráno otevíráme oči s pohledem na obraz s rudou hvězdou naproti postele. Vyrážíme dál.  Dneska ale na pohodu. Máme toho trochu plné kecky a chceme si dát trochu voraz. Čeká nás 60 kilometrů do většího města, kde chceme přečkat odpolední silné bouřky. Šineme si to pěkným asfaltem a dlouho klesáme do vinařského údolí pod námi. Pavel vede peloton, když v nejzuřivějším šlápnutí prazvláštně vykopne nohou do strany. Zmateně máchá nohou okolo pedálu, který.. zmizel? Né tak docela, zůstal nacvaknutý v botě, ale oddělil se od kliky. Ulétl šroub, který držel tyto dva díly spojené. Stát se to někde na cyklostezce v Braníku, tak se tomu zasmějeme. Nicméně uprostřed Gruzie, kde je jediný cyklokrám, kde prodávají nášlapy v Tbilisi, nám to udělalo slušné vrásky na čele. Zastavujeme peloton a převtělujeme se do hledačů pokladů, kteří s hlavou hluboce skloněnou u kolej prohledávají každý centimetr silnice. Po 20 minutách posíláme první polovinu skupiny do města hledat ubytování a hlavně se shovat před přicházející bouřkou, která nebezpečně buráci nad vedlejším údolím. Hledáme marně, po další hodině to vzdáváme a hledáme alternativní řešení. Nutno podotknout celou řadu milých gruzínských motoristů, kteří neváhali a prohledávali kufry svých Mercedesů. Matka, kterou hledáme je ale velmi atypická. Naději ztrácíme i dole ve městě, kde nám nepomohou ani v jednom z mnoha autoservisů. Ještě že sebou máme strejdu Háčka. Řešení tohoto palčivého problému proto nacházíme zázrakem, jak jinak, v elektrické stahovací pásce! Pedál drží a my po degustačním menu v místní kebabárně přijíždíme do našeho ubytování. Nohy nahoru, do sprchy. Večer pak trávíme s písničkou a pár lahvemi vínka od místního majitele vilky na gauči.

Dost bylo odpočívání, pojďme si dát zase trochu do těla. Naší trasu stáčíme opět více k severu, do údolí Ambrolauri. Vyjíždíme za hustého deště a asi po 25 km jízdy po panelových cestách se ocitáme uprostřed vinného sadu. Cesta dál nevede a my tak vesele vjíždíme mezi řádky do vinohradů. Záhy nám ale začíná běhat mráz po zádech. Zjišťujeme, že žlutý viniční jíl se nám namotává na kola a dostává snad do všech záhybů našich bicyklů. Háček slízá z kola a hlasitě nadává. Né na vinice, bahno, nebo snad na místní farmáře, ale na sebe. “Já starej ko..t! Jako bych tohle už několikrát nezažil na tý pos…ý Moravě, tam mají úplně stejný sr..y!”. Následující hodinu trávíme s klacíky v ruce a snažíme se dostat tu odporně lepící hmotu pryč. Daří se až u potůčku, díky kterému smýváme to nejhorší lepidlo z kol. Sedáme a mlčky, potupeni těmito 2 kilometry, které nás stály snad 2 hodiny drahocenného času, pokračujeme dál. Stále hustě prší a my se konečně blížíme k městu, kde nám náladu zpraví zastávka v místní “nádražce”. Objednáváme sklenku vína. Na stůl v zápětí dostáváme každý po půl litru bílého stolního. Nepohrdneme a po hodině z putyky vypadaváme kvalitně upravení a sto si to rozdat s nadcházejícími serpentinami, které vedou do Nakerala Pass (1218 m.n.m.). Déšť přestává až při sjezdu do vinného údolí Ambrolauri, kde u mycí stanice smýváme poslední zbytky té žluté viniční kaše. Uleháme v prosklené dřevostavbě jako z portálu Amazing Places. Okolo nás vinice, ticho, přicházející tma a údolím se valící nacucaná mračna.

Po předchozí etapě nám zase trochu spadnul hřebínek, 2000 výškových metrů spolu s vinařskou extempore zanechal své šrámy. Hlavně na duši. Nacházíme se v těsné blízkosti Velkého Kavkazu. Nadšeně vyjíždíme po krásném asfaltu směr Tsageri. Stoupáme dlouho, ale z volna, nadrženě vyhlížející místo, kde se nám ukáže Kavkaz v celé své kráse. Občas se objeví nějaké to zasněžené úbočí, ale vrcholy čtyřtisícovek zůstávají zahaleny mračny. Zklamaní ale přesto nejsme. Scenérie, které si vychutnáváme při pohledech do prosluněných údolí na jihu jsou samy o sobě pohlazením na duši. Vše se zdá být veliké, doliny hluboké a kavkazské pohoří v nás vzbuzuje hluboký respekt a pokoru. V Tsageri stavíme na pozdní oběd. Útulně vyhlížející bistro na náměstí nás přilákalo vůní grilovaného masa. Usedáme ke stolu a vybíráme pořádné porce vepřového a samozřejmně chačapuri. Pijeme raději pivo, chceme se vyhnout překvapení z půllitrové nálože z předešlého dne. Uprostřed našeho hodování vchází do lokálu trojce nebezpečně vyhlížejících můžu. Sluneční brýle, černé boty, cigáro v koutku. Skoro jako vlk z Jen počkej zajíci. Měří si nás pohledem, zdraví a míří k baru. Bezostyšně barmanovy berou lahev Rakije za zády, plácají ho po zádech a usedají ke stolu, který úslužný pingl ihned zvětšuje o další místa k sezení. Během 15 minut přijíždí před lokál Mercedesy plné podobných mužů s cigárem. Vysedají, objímají se a vyměňují socialistické hubany. Všichni vchází do lokálu, řadí se ke stolu a začínají mocně nasávat a diskutovat. Panuje mezi nimi jasně rozpoznatelná hierarchie. Někteří sedí u stolu, jiní postávají v rozích a dvojice ulízaných černých hlav přešlapuje před vstupem do bistra. Nevíme s jistotou, kdo byli tito pánové zač, nicméně to v nás všech zanechalo poměrně silnou vzpomínku. Při odchodu nás pozvali na panáka, kterého jsme slušně odmítli - jsme sportovci! Vypadá takhle Gruzínská mafie? Dále už nás čeká jen postupné klesání až do města Tskaltubo. Dříve slavné lázeňské město s podobným významem jako Karlovy Vary. Svou slávu si prožilo v dobách Sovětského svazu, kdy bylo oblíbenou destinací pro ruské turisty a místem sportovních příprav sovětských atletů. Dnes už jen smutná podívaná na chátrající hotelové a lázeňské komplexy a vybydlené domy. Poslední velký cyklo den je za námi, kupujeme chačapuri a víno, decentně slavíme a jdeme spát.

Ráno zase trochu poprchává. Nás ale čeká jen dojezd do 20 km vzdáleného Kutaisi. Projíždíme poslední gruzínské vesničky. Rozdáváme poslední pohlazení, jiní kopance, místním hafanům a už si to šněrujeme hustým provozem tbiliského centra.

Zabalit kola, poslední společná večeře (chačapuri již konzumujeme trochu s ohrnutým nosem) a pomalým tempem s lahví vína v ruce zpátky do hostelu.

 

Celkem to hodilo nějakých 650 km a 11 000 výškových metrů. Z Gruzie jsme viděli pěkný kus země a odvezli si nespočet úžasných vzpomínek, plánů na další bikepackingové expedice, ale i cenných zkušeností. I přes nepříliš šťastně zvolenou roční dobu se nám povedlo vytěžit těchto 10 dnů na maximum. Gruzie se osvědčila jako vyjímečná destinace, která má pro cyklistické sebemrskače úžasný potenciál. Vyražte a buďte šťastní!

 

PS: Klobouk dolů Barče a Janče za ohromující cyklistický výkon a trpělivost s bandou ovíněných chlapců…